Ztraceni u Vodopádů a Únos
Adam v zoufalství unese spící rodiče i s manželskou postelí do vesmíru. Když mu uprostřed Vodopádů dojde hvězdný prach, posádka vyráží zachránit nejen rodiče, ale i samotného Adama.
Půlnoc zahalila tichý dům, ale Emily náhle otevřela oči. Něco nehrálo. Okenice v dětském pokoji dokořán vrzala do větru a okenní parapet byl úplně prázdný. Zmizel skleněný koráb a dokonce zmizel i malý dřevěný Adam z jejího batůžku.
„Tuky! Brumlo! Myško! Vstávejte!” zatahala holčička plyšáky nešetrně za uši. Zpod stolu okamžitě vyběhl pavouček Nožka a z nočního stolku se vyděšeně vznesla do tmy sponka, stvořená z Hvězdičky Jiskry.
Šli tiše na průzkum potemnělým domem. Když Emily nakoukla pootevřenými dveřmi do dospělácké ložnice, strnula hrůzou. Ložnice byla dokonale prázdná. Obrovská těžká manželská postel i se spící maminkou a nahlas chrápajícím tatínkem byla pryč! Na koberci zbyly jen vytlačené dolíčky a troška nebeského prachu.
Tuky vylétl k oknu v obýváku a zkoumal oblohu deštivé noci. „Těžký náklad! Hvězdná stopa na nebi svítí jasně modře. Trasa… Svět propastních Vodopádů! Obří dálka a šílený plán!” vyhrkl zděšeně modrý pták z okapu. Adamovi v hrudi praskla touha po rodině a celou postel i s rodiči unesl kdesi do vesmíru!
„My se tam za ním musíme okamžitě dostat, než se táta s mámou nad nějakou propastí probudí! Ale bez lodi to vůbec nepůjde!” bědovala Emily.
Pavouček Nožka udělal nesmírně rychlý obrat. Seskočil na její zimní pletenou přikrývku a začal tkát tak rychle, že jeho osm nožiček tvořilo rozmazanou šmouhu. Stříbřitá vlákna létala vzduchem, zachytávala okraje peřiny a o kousek výš formovala obrovský padákovitý pytel z nepropustných pavučin. Sestavil dokonalý záchranný horkovzdušný balón!
„Jenže jak to poženeme nahoru?” zavrčel hrozivě do prázdna Méďa Brumla, protože žádný oheň v domě nenašli a zápalky děti používat nesmí. Hvězdička Jiskra udělala zvonivé salto a uklonila se. „Nejsem sice pec z pohádky, ale jsem vesmírná hvězda. A hvězdy svítí, jen musím svítit moc. Rozzáříte se se mnou!” Holčička uvázala jemnou zářící Hvězdičku blízko ústí povlečení. Jiskra zhluboka nadechla vesmírnou odvahu a rozžhavila pod sebe měkké teplo silou poletující komety. Pavučinový balón se rázem bleskurychle nafoukl hvězdnou silou a vynesl přikrývku s posádkou plynule střechou ven až nad noční mraky.
„Adam nemá šanci k Vodopádům doletět. Táhnout tak těžkou postel, jakou mají dospěláci, vyžere hvězdný prach v kormidle dřív, než opustí souhvězdí. Musíme s naším balónem zakotvit nejdřív u Měsíce! Nabereme tam hrst magického měsíčního prachu do zásoby, jinak tam uvízneme všichni!” velel Tuky a ošlehával balón svými křídly do stoupavého ostrého kurzu až k bílému gigantovi na nočním nebi.
A měl pravdu. Daleko ve vesmíru, tam, kde se zničehonic nebe propadalo do nekonečných nádherných padajících zářivých modrých mraků tvořících prázdnotu Světa Vodopádů, se obrovský starý koráb s obrovskou unesenou spící maminkou a tatínkem vřítil nad hlubinu. Adam vyčerpaně stál u kormidla.
Najednou lanko motoru uvnitř skla lodi zachrastilo. Paluba sebou zlověstně škubla a trhnutím zastavila loď ve stavu beztíže. Z kormidla nevypadla už vůbec žádná svítící hvězdná stopa prachu. „Pohyb! Plachty! Sypejte prach!” škubal zoufale Adam kormidlem ze všech chlapeckých sil. Bez úspěchu. Prach definitivně došel. Unesená cizí těžká rodina, která měla být teď alespoň trochu jeho rodinou, celou loď zablokovala ve vzduchoprázdnu s nulovou nádrží síly na let zpátky domů.
Zoufale padl k zemi na palubu vedle dýchající postele u zábradlí a se slzami se sám obejmul. Udělal tu největší chybu svého života a uvízl. V tu samou chvíli se za tichého hlubinného šumění obřích vodopádů okolí zachvělo hučením dospěláka. Tatínek v posteli se s obrovským hlasitým zamlaskáním překulil na bok. Zvedl paži kamsi nahoru k cizím zeleným souhvězdím a z peřin pomaloučku otevřel své rozespalé tátovské oči rovnou na širou prosklenou palubu, kde před ním v šoku se slzami na krajíčku strádal skutečný, živý malý chlapec z hvězd. Probudili se hluboko ve stříbrném vesmíru daleko od domova.