Dřevěné oči a touha po rodině
Adam jede s Emily do ZOO jako dřevěný panáček v batůžku. Poprvé na vlastní oči vidí, co znamená mít maminku a tatínka, a najde odvahu položit Emily nejtěžší otázku.
Být chlapcem, který se zrodil kdesi v nekonečné tiché prázdnotě mezi hvězdami, nebylo vždycky snadné. A být jím přes den na Zemi, proměněným do malé dřevěné nehybné figurky v batohu, to bylo to vůbec nejtěžší, co Adam dosud zažil.
Svět jím vždycky houpal v temnotách, ale teď se s ním poprvé houpal za horkého slunečného dne. Škvírou v nedopnutém zipu batůžku dopadalo na Adamovu dřevěnou tvář zlaté slunce. Byli v podivně ukřičeném pozemském světě plném ohrad, kterému Emily říkala “ZOO”. Adam Zoo znal, ale pouze tu vesmírnou s žirafolvem.
Zatímco normálně by se vesmírný kapitán divil obřím slonům s chobotem nebo líným pruhovaným tygrům v kleci, dnes se Adam na žádná zvířata nedíval. Jeho malované, upřené oči nespustily ani na sekundu zrak z Emily, a hlavně… z jejích rodičů.
Viděl, že u ohrady se žirafami byla moc velká fronta dospělých a vysoká zídka. Emily při čekání posmutněla. Adam by v tu chvíli na obloze použil lana a vytáhnul ji! Jenže na Zemi to fungovalo jinak. Zničehonic se nad holčičkou prohnal stín. Její tatínek, obrovský a silný chlap s laskavýma očima, se zasmál a s lehkostí dcerku zvedl. Vysadil si ji na ramena, ohromně vysoko nad dav, aby krásně viděla. Emily se smála a držela se ho za vlasy. Adamovi v tu chvíli zvláštně ztěžkla dřevěná hruď, ačkoliv v ní neměl žádné tlukoucí srdce.
O chvíli později Emily zakopla o obrubník. Spadla a odřela si koleno. Začala natahovat. Ve vesmíru na bolest dělal ptačí navigátor Tuky a medvěd Brumla jen bláznivé opičky, dokud to nepřešlo. Maminka ale opičky nedělala a s láskou si klekla, pofoukala dceři ránu, dala jí rychlou pusu na odřeninu a jemně jí pohladila po vlasech. Ze slz byl během okamžiku klid, oslazený vzápětí kopečkem zmrzliny.
Malý Adam, odvážný kapitán nekonečného hvězdného moře, měl ve dřevěném srdci obrovskou ustrašenou bolest. Najednou pochopil, k čemu ti zemští “rodiče”, hrající špatně schovávačky doma s klíči, vlastně jsou. Byla to ochrana a obrovská, ničím nezničitelná, samozřejmá bezprostřední láska.
Když se večer setmělo a slunce zašlo za obzor, kouzlo noci Adama zase proměnilo zpět. Jenomže panáček s uličnickým chlapeckým úsměvem byl dnes pryč. Ožil do posmutnělého kluka z hvězd, naskočil beze slova k okenici jako letitý kapitán, co o svém tichu ví své. „Kam poletíme, šéfe?” pípl modrý Tuky a zapnul bezpečně svítící Jiskru. „Letíme k Zářivým pralesním jezerům,” odvětil jen Adam, uchopil kormidlo a po celou cestu zarytě a hluboce mlčel. Dnes totiž nedělal žádné salta korábem pro ohromení oblak, ani posádku nenutil zpívat jako jindy.
Dosednutí korábu za měsíčního třpytu proběhlo neslyšně, přímo do mechu u mimozemského jezera. Prales zářil. Všude dokola z temnoty pulzovala tichá voda, a v oněch obživených nebeských barvách plavali úžasně svítící jezerní mývalové. Byli tam ale všichni po boku. Obrovský mývalí tvor plaval u dvou svých milujících pruhovaných drobných dětí a staral se o ně.
Emily slezla z paluby, posadila se potichu vedle mlčky zahleděného Adama na větev vinoucí se nad průzračnou chladnou svítivou hlubinou a objala si kolena. „Adámku… jsi od ZOO celou dobu neskutečně zamlklý. Co se děje?” zašeptala potichu.
Adam dál hleděl do osvětlené nazelenalé vody, kde viděl svůj vlastní osamělý smutný chlapecký obličej. Cítil se jako cizinec ve vlastním těle.
„Co je to za zvláštní pocit, Emily? Jaké to vlastně je… když máš najednou maminku, co ti při zranění a bolesti ošetří koleno, a tátu, co tě ze země láskyplně zvedne až do oblak, kdykoli nemáš žádný žebřík?” Adamův jindy statečný kapitánský hlas najednou v šumu nočního pralesa nesnesitelně slábnul. Zadrhával se pláčem.
Emily si k němu s ohromným smutkem tichučce poposedla. Opatrně chytila jeho chladnou ručku do své lidské dlaně. Pokusila se mu ten pocit bezpečí a tepla popsat z celé hloubi srdce.
Chlapec ztišil dech. Upíral své modré vesmírné slzící oči na hvězdné nebe s prázdným místem nahoře na obloze bez slunce a odhodlaně polkl tíhu dnešního dne.
„Chtěl bych k vám najednou hrozně patřit, i během slunečných dnů, Emily,” řekl pomalu se slzami padajícími na zem. A pak k ní zničehonic obrátil obličej s odvahou zeptat se na otázku ze všech nejodvážnější: „Mohli by… mohli by tvoji úžasní rodiče na Zemi… být taky trochu moji rodiče? Mohl bych být tvůj opravdový brácha?”
Pralesem se rozhostilo absolutní tíživé ticho, které prořízlo jen měkké šplouchnutí vody. Přesně tohle byla totiž ta největší a nejzávažnější otázka, jaká mohla uprostřed noci padnout. Ale odpověď na ni budeme muset najít až příště, protože se celá parta musela už vrátit domů do postýlky.