Vesmírné safari a papoušek Tuky
Emily prospí celý den a zmešká rodinný výlet do zoo. Adam ji vezme na Vesmírné safari plné neuvěřitelných zvířat, kde se k posádce korábu přidá drzý modrý papoušek Tuky.
Když máte celou noční oblohu jen pro sebe a zažíváte ta největší myslitelná dobrodružství mezi tajemnými planetami, snadno zapomenete na jednu velmi důležitou lidskou věc. Pozemšťané musí spát. A když nespí v noci, tělíčko si to zkrátka vybere přes den.
Přesně tak to dopadlo s Emily. Zatímco do oken pokojíčku se zvenčí už hnaly hřejivé sluneční paprsky a na zahradě brebentili ptáci, Emily zůstávala ponořená v bezmezném hlubokém tichu. Zpod velké peřiny čouhal jen pramínek zacuchaných vlasů. Na hodinách vedle dveří odbila devátá, pak desátá, a nakonec i dvanáctá hodina polední.
Maminka postávala smutně v kuchyni a dívala se na připravenou svačinu. Na kuchyňské lince ležel pečlivě sbalený batoh, krabičky se spoustou namazaných šunkových toustů a nakrájená mrkvička. Tatínek rozmrzele přecházel po chodbě, klíče od auta v jedné ruce a tři barevné lístky do zoologické zahrady v ruce druhé.
„Těšila se, že tam uvidí malé lvíčky a tu obrovskou žirafu,” povzdechl si tatínek a pověsil si bundu zpátky na věšák. „Teď by ji neprobudila ani kapela s trumpetou. Dopolední vstupenky nám propadly.” „Musela být strašně unavená,” špitla konejšivě maminka a uložila tousty do ledničky. „Zvířátka musí holt počkat do příště.”
Když se Emily konečně v pelíšku probrala, sluníčko se už klonilo na západ. Úplně zapomněla, jaký je den. Promnula si ztěžklé oči, podívala se na budík a rychle si domyslela, co všechno zaspala. Až do večera seděla tiše jako pěna, poslušně žvýkala studený toust k večeři a po lících jí tiše stekla drobná slzička zklamání. Její rodiče sice byli hodní a vůbec jí nehubovali, ale uvnitř cítila, jak obrovsky jim překazila velké těšení. O to víc, že skutečnou žirafu, o které se učila ve škole, teď jen tak neuvidí.
Jakmile se dům večer uložil ke spaní do letního přítmí, Emily se připlížila k chladivému parapetu a stáhla okenici. Jak Adam slíbil, obrovitý skleněný koráb propouštějící hvězdný svit byl zakotven ve větvích. Z podpalubí se tiše ozývalo Brumlovo dunivé chrápání. Obří medvěd a malinkatá Myška tam po předchozích dobrodružstvích tvrdě spali, schovaní pod rolemi zaprášených map. Chlapec čekal spokojeně zavěšený na kormidle. Sotva však zahlédl krůčky smutné kamarádky po skleněných prknech paluby, úsměv mu opadl.
„Emi? Copak se ti stalo?” zeptal se starostlivě. Emily popotáhla soplíkem v nosíku a tiše se zklamáním sklonila hlavu a koukala dolů na své ponožky. „Večerní cestovatel prostě nesmí spát, jinak doma všechny zklame. Zmeškala jsem rodinný výlet. Máma udělala svačinu a tatínek měl lístky na lvíčata s huňatou hřívou a na žirafu, co nám o ní říkala paní učitelka.” Adam si zamyšleně položil ruku na opasek. Úplně přesně poznal, jak hlubokou pachuť smutku má v hlase malá holčička, která chtěla probádat vesmír s klukem z hvězd, ale zároveň nezklamat všechny ostatní.
„Tady na lodi sny neutíkají, Emi,” zašeptal najednou sebevědomě. Popadl z koženého pouzdra obří průsvitný pergamen plný hvězdných mlhovin. Zacílil na okraj mapy plné tajemných zakroucených míst. „Jestli jsi ráno propásla zvířátka v pozemské ohradě kvůli mně, nenechám tě takhle smutnit. Vezmu tě na neskutečné pozorování do Zelené mlhoviny stínů! Chyt se zábradlí, napneme stěžně.”
Koráb zvedl kotvu a jako hladký stín odklouzal rovnou přes dráhy míjených lidských satelitů ven do nekonečna vesmíru. Zničehonic se všude kolem rozprostřela bujná přírodní mlhovina, plná stromových větví z načechrané mlhy. Z každé liány padala prostorem třpytící se vesmírná rosa. Tohle bylo utajované a legendární Obří vesmírné safari.
Loď tiše klouzala oblohou, zatímco džungle pod nimi burácela ozvěnami přírody. Adam tajně ukázal prstem kamsi do hlubokého zlatavého houští hvězdných keřů. Opatrně se tam procházel nádherný tvor. Vznešený Žirafolev. Měl svalnaté lví tlapky, dlouhý klenutý žirafí krk skoro až do nebe a tvář hodnou krále zvířat, zasazenou do bohaté hřívy plné slunečních paprsků. Žirafolev z bzučivého stromku mlsně ukousnul hrst třpytivých hvězdouků. To jsou drobné nebeské bobulky, sladké jako lesní jahody, které jemně bzučí jako spící světlušky a rostou jen v Zelené mlhovině stínů. Žirafolev je má za nejvzácnější pochoutku v celém vesmíru. Pak plynule prošel dál za plody keřů s ohlížením se přímo po větru. „Páni, ten byl obrovský,” šeptla dívenka neschopná pohybu.
„Támhle je další kousek dál do močálu,” upozornil chlapec na fialovou bažinu plnou duhové vody. Z kapek a roztomilých probublávajících bahnitých kaluží se s tlustým vtipným zaplácáním objevilo ohromné vrásčité šedé zvíře. Létající hroch! Zvířeti narostla na těžkém hřbetu absolutně neúměrná průsvitná drobnounkatá křidýlka, jemná jako u komárů. Hroch vyvaleně zamrkal veselýma očkama, zamával mini křidélky na zádech, vydal nepatrný bublavý prd a mohutně žuchnul celou svou tloušťkou zpět do bahna. Emily se musela držet za břicho, jak se u plachty upřímně rozesmála roztomilé baculaté nešikovnosti.
V tom safari idylku krutě protrhl naprosto šílený drsný a rychlý let cizího objektu. Na lodní lano se obratně přehoupl svítivý malý drzý mluvka, ohromně barevný světle modrý papoušek z džungle. Modrý pták sebejistě naklonil zobák k mapě, hluboce pohlédl přes pařátek na rozvinuté kresby Adamových cest a nezkrotně drze oklepal křídla. „Plachty špatně! Mlhová bouře vlevo! Křídlo utáhnout!” zahulákalo uštěpačným hrubým zkratkovitým tónem prapodivné zvíře s ostrým zobákem přímo na strnulého Adama. Odběhlo cupity cup po palubě blíž k pergamenům galaxií. „Tuky ví vše! Tuky vidí dál! Pták vede loď!” oznámil mluvka a mohutně se sám pasoval s hrdostí na lodního navigátora. Obratně poradil, jak mohou obletět kamenitý mrak, a celé plavbě domů tím ušetřil celou hodinu zbytečné cesty.
Z lodivoda jménem Tuky se vyklubal obezřetný a moc cenný nový společník na dlouhé únavné lety vesmírnou tmou. Adam takovou malou prostořekou pomoc k palubním povinnostem s velkým potěšením přijal, i když mu na papouškovu drzou mluvu zůstal vyčítavý výraz.
Cesta ke spánku dětí se ale rázem zúžila jen na poslední kousek sjezdu, protože noční obloha už fialověla vstříc rozednění. Adamovi přibyla starost. Dobře věděl, jak tvrdě doléhá na vykoukanou kamarádku únava z další bezesné divoké noci, a že zítra zase nebude moci vstát. Přeběhl k poličce u kormidla a vytáhl několik maličkých lékárnických starých kalíšků z koženého pouzdra. Do hrnku naměřil chlupaté sušené nožičky pavouků z temných vesmírných skalisek, špetku stříbrného měsíčního prachu, chuchvalec svítivého pavího peří a kapku tmavé lepkavé pryskyřice proti zívání. „Nožičky fuj, spánek huj! Tuky vidí lektvar pro únavu, na pozemské neduhy. Plno energie do celého dne pro princezničku,” zaskřehotal z bidýlka nad hlavami zkratkovitě Tuky a mezi slovy loupal v pařátku kukuřičná zrníčka.
„Musíš to prostě rychle naprosto odvážně kopnout celé do sebe, Emi. Je to strašné, ale kouzelně bezmezné,” povzbudil malou dívenku Adam. Emily se nedůvěřivě zahleděla do pavoučích chloupků na hladině sklenice. Zavřela pevně oči a polkla nápoj. Obrovský kyselý fujtajbl z pavoučích nožiček jí zaplavil celou pusu. Kyselá bouře chutí ji donutila k obrovskému úšklebku, ale ten se ihned změnil do úžasného uvolnění a čerstvého probuzení. Tělem jí projela čerstvá energie bez unavení s pocity, jako by z dlouhatánské hřejivé postelové siesty. Bylo to ohavné, ale neskutečně kouzelné.
Těsně před tím, než stihla Emily s úlevou poděkovat tichou pusou na rozloučenou k okenicím, modrý navigátor se drze rozmával a vystřelil nový úžasný nápad. „Kluk s ptákem sami! Bez holky ticho! Pták nečeká! Pták chce do školy!” zaskřehotal od stěžně Tuky.
Adamovi rázem bleskly jiskřičky v očích nad tím fantastickým nápadem. „Tuky má naprostou pravdu plnou kukuřičných zrn! Abychom už na tebe nemuseli my dva úmorně celé léto čekat u stromu pokaždé za denního světla, prostě půjdeme všude potichu s tebou! Tuky se ráno promění do obyčejného modrého plyšáka, takže se vejde klidně rovnou k sešitům. A já? Já se přes den vždycky proměním na nehybného pošetilého panáčka vyřezaného z dřeva a vlezu přímo k tobě do kapsičky. Tak budeme stále spolu.”
Emily rozzářením poskočila. Být ve škole s vesmírnými parťáky? Mít je pod lavicí s sebou a zažívat tajná tichá dobrodružství přímo o přestávkách pod nosem celé třídě? „Mrtvá únava ven! Dřevo a plyš do lavic! Pták a kluk navždycky!” zašeptal Tuky od kormidla na souhlas k mladé slečně do peřin.
Okenice zaklapla a Emily padla do peřin a tiše se uchechtávala radostí, dokud ji únava neodnesla daleko do snů. Ale jen na chvíli, protože díky magickému lektvaru už dlouho spát nepotřebovala.