Kaktusová planeta
Cestou na Planetu cukrové vaty se kormidlo korábu zlomí a posádka tvrdě přistane na Kaktusové planetě. Pomáhá jim tančící pavouček Nožka, který je svou obří pavučinou vystřelí zpět k Zemi.
Bylo horké úterní dopoledne a slunce se opíralo do obrovských oken místní školy. Ve třetí lavici u okna seděla Emily a předstírala hluboké zamyšlení nad otevřeným sešitem, do kterého jí paní učitelka nadiktovala těžký početní příklad. Počítání jí ale snadno utíkalo k úplně jiným, pohádkovějším věcem.
Jemně si sáhla levou rukou do přední kapsy, kde pohladila usmívajícího se dřevěného panáčka. Na druhém konci stolu vedle penálu na ni v tichosti vykukoval modrý plyšový papoušek. Byli tam s ní. Adam s Tukym se denním světem propletli beze slov, skrytí v obyčejné hračky, aby jí ve škole nebylo smutno. „Už ať je po večeři a tma, kluci,” pošeptala jen nepatrně, aby si jí nevšimla paní učitelka. „Dnes napneme plachty směrem k samému okraji prstenců od velké Mléčné dráhy. Na Planetu chechtající se cukrové vaty. Určitě ji zvládneme najít!” Hračky na stole ani nemrkly, ale Emily moc dobře věděla, jak se na večer oba dva ohromně těší.
Po setmění Emily potichu vklouzla na větev přes parapet, rovnou ke kormidlu. Loď tiše čekala. Adam v obvyklé veselé chlapecké podobě odhodlaně svíral madla s popruhy. Naducaný modrý pták Tuky pochodoval po srolované mapě. „Prach na místě! Plachty vzhůru! Mléčná dráha za nosem!” zakřičel s velkou uštěpačností od zábradlí Tuky.
Loď prudkým cuknutím vzlétla přes oblaka až do nekonečného vesmíru. Míjeli planetky i meteority v naprostém bezpečí klidné jízdy s vyhlídkou na cukrové obláčky v dáli. Když už byli téměř na okraji galaxie, stěžňové sklo hrozitánsky zacinkalo a vydalo velmi děsivý praskavý zvuk. „Co to tam dole? Pozor kopec! Kormidlo vpravo!” vyváděl na stěžni Tuky a poskakoval vyděšeně kolem. Adam zapřel celou svou váhu, jak nejvíc to jen šlo, aby srovnal lanoví, ale kormidlo hrubě poskočilo pod skleněnou prasklinou u diamantových šroubů. List kormidla dokonale uvízl bez šance obratu. Nádherný koráb přišel o hbité obloukové zatáčky, nabral nezadržitelnou setrvačnost a propadl se přes kluzký pás meteoritů rovně do hlubiny ničeho, až nakonec loď tvrdě dosedla. Bum, prásk, na prašný neznámý zemský povrch, nesmírně daleko od cukrových obláčků.
Děti s rozkašláním vstaly z podlahy po ohromném ztroskotání. Zklamaně pohlédly ven z lodi. Tohle rozhodně nebyla měkkoučká, usměvavou náladou nasáklá, malinová chvilka hravých mráčků z cukrové vaty. Byla to chmurná, tmavozelená gigantická Planeta pichlavých kaktusů! Děsivé stinné útvary vysoké jako mrakodrapy trčely z oranžového prachu. Byly úplně jako strašidelné sochy s dlouhatánskými zbraněmi z trnů, které se hrozivě ohýbaly přímo k palubě.
Z podpalubí se ozvalo rozespalé zavrčení a po schůdkách se vybelhal huňatý Brumla se zmuchlanou mapou přes oko. „Co to sem zase lítá za chundelaté stromy, propánakrále, copak medvěd nemá právo na noční klid?!” zabručel rozmrzele. Adam ho konejšivě pohladil po velkém břiše a šetrně ho otočil zpátky ke schodům. „Všechno v pořádku, Brumlo, jen malá zastávka. Spi klidně dál, my to zvládneme.” Medvěd unaveně mávl tlapou, mohutně zívl a zase odkráčel mezi svoje mapy, kde za chvilku znovu zhluboka dřímal.
Adam se provinile sklonil nad lankem od kormidla. „Prastaré táhlo kormidla má utržený napínací uzlíček. Sklo a diamanty se na naší lodi nezlomí, avšak bez spojení pevným lankem nezatočíme. Musíme po špičkách překročit ty obří ošklivé trny a projít kaktusovým pralesem. Hledáme po okolí nějakou pevnou lepicí smůlu. Ta nám lanko s kormidlem spojí na návrat domů.” Tuky zatřepotal naježeným pírkem z úkrytu u stěžně a s poplašeným pohledem přikyvoval. „Bodliny píchají! Kůže bolí! Tuky hledá vpravo! Kluk a holka opatrně, krok, hop, skok! Kupředu!”
Při pomalém a velmi ostražitém slídění písečnou cestou se Emily, Adam a Tuky nenechali zastrašit. Ticho náhle přerušil nečekaný radostný a rytmický zvuk klapání nad jejich hlavami. Tuky se schoval. Z kapsy Adamovy kapitánské vesty zničehonic vyběhla malá plyšová Myška s červeným kloboučkem a bez mrknutí oka se protáhla mezi dvěma nejbližšími trny. „Já tam proklouznu, žádný trn mě nepíchne!” zapištěla statečně a drobnými krůčky zmizela v prachu jako nebojácná průzkumnice. Za chviličku se přihnala zpět s rozzářenýma očkama. „Žádná obluda tam není, jenom něco mrňavého tancuje na bodlině, pojďte se podívat!” Emily opatrně vytáhla z kapsy malou lucernu. Pod obrovitánským pichlavým ostnem kaktusu neseděl žádný děsivý tvor. Byl tam srandovní, pruhovaný, velmi maličký tvoreček s osmi nožičkami. Malý usměvavý pavouk k jejich obrovskému údivu na ostrém kaktusu poletoval a tančil v bezstarostném rytmu jemného stepu bez jediného bodnutí.
Při pohledu na návštěvníky pavouček zastavil klapající nožičky. Se zvednutím předního páru prstíků radostně zacvakal uvítací písničku přímo před vyděšenou dívkou a chlapcem. „Dobrý podvečer, vesmírní nešikové! Jsem pavouček Nožka,” brebentil rozesmátý maličký tvor a pro každé milé slovo šťastně tancoval v malých poskocích doleva a doprava.
„Vy se tu asi nepoflakujete schválně, co? Nebo jste vyrazili za hvězdami, abyste se zamotali do mých lepivých úkrytů v kaktusových trnech? Přišli jste se podívat na můj ladný krok? Je přímo lepivý, nebudete chtít odtrhnout oči.”
Naše pozemská rebelka přikývla s povzdechem a povyprávěla droboučkému tanečníkovi celý jejich úděsný příběh o praksnutém lanku kormidla. Zeptala se ho, jestli někde náhodou neskrývá extra lepkavou kaktusovou smůlu pro svázání lanka a následný obrat k Zemi. Když Nožka vyslechl žádost zoufalců, roztáhl s velkou radostí všech osm nožiček k upřímnému veselému pavoučímu tanci štěstí. „Kdo potřebuje nudnou páchnoucí kaktusovou smůlu, když tu máte mistra těch nejpružnějších letových umění celého kosmu!” zasmál se štěbetavě osminožec za divoké otočky na prašné cestě. A teď šup na palubu.
„Podívejte, já dělám pavučinky naprosto pro každou nevídaně báječnou ztřeštěnost! Upletu vám ten největší vesmírný katapult! Loď k zemi prostě vystřelíme a tam ji pak pořádně opravíme.” Pavouček bez meškání přestal brebentit a s obrovským pracovním nasazením se vrhl z kaktusové bodliny dolů mezi dva největší kaktusy v okolí. Z bříška mu vytryskla lesknoucí se stříbrná lepkavá nit. Rychlými tanečními poskoky napínal vlákno od jednoho trnu ke druhému, pak zpátky a znovu, až mezi obludnými zelenými stěnami upletl gigantickou zářivou pavučinu, pevnější než nejsilnější lodní lano. Uprostřed se prohýbala jako obří prak, přesně dost velký na to, aby do něj zapadl celý skleněný koráb.
Adam opatrně zavezl loď doprostřed pružného prakového břicha. Mezitím už i Brumla pomohl a celý prak s lodí svou medvědí silou natáhl. Pavouček se s úklonou a veselým zamáváním jedním párem nožiček odrazil od písku a skočil na palubu vedle dětí, přímo pod Tukyho peří, celý blažený a zvědavý, co všechno teď ve vesmíru zažije.
“Všichni na palubu. Odpal za tři, dva, jedna…” než to Tuky dořekl, tak se napnutý prak uvolnil a vymrštil skleněný koráb jako obří kometu zpátky k hvězdné obloze. Síť za nimi jen zahučela. Loď svištěla tmou bez jediného škrábnutí, rovnou cestou k domovu. Ranní slunce se do Emilyina okna vplížilo dřív, než stihla stáhnout roletu, a tak popadla panáčka s plyšáčky, nožku ubytovala v rohu pokoje a s úsměvem padla do postele, akorát ve chvíli, kdy uslyšela na chodbě první krůčky maminky a tatínka.