Planeta zpívajících křečků a Vesmírný kocour
Adam se rozhodl zakotvit nad jabloní. Druhý večer Emily zamíří prstíkem na hvězdné mapě a letí na Planetu zpívajících křečků, kde musí přelstít obřího Vesmírného kocoura.
Ráno se Emily probudila a hned zvědavě vykoukla z okna na dvorek. Zatajila dech. Skleněný koráb nebyl pryč, jak by se po včerejšku dalo čekat. Stál klidně a majestátně ukotvený těsně u okapu střechy, jen kousek nad korunou staré jabloně. Emily nevěřila vlastním očím, rychle otevřela okénko a vylezla bosky ven. Adam seděl zadumaně na zábradlí lodě se spuštěnými nohami dolů a pohrával si s kouskem starého lana.
„Ty jsi neodletěl?” vydechla Emily do tichého rána v obrovském úžasu.
„Snažil jsem se letět vstříc novému objevu,” usmál se chlapec a prohrábl si rozcuchané vlasy. „Měl jsem od okapu dostatek prachu na let až za celou Mléčnou dráhu. Ale když jsem se dostal nahoru, najednou mi začalo něco hrozně moc chybět. Chyběla jsi mi ty. Záchrana a dobrodružství s tebou mě bavily víc než cokoli jiného za všechny ty tiché a osamělé dny mezi hvězdami. A tak jsem uprostřed cesty znovu vyhodil záchytnou kotvu a stáhl loď obloukem zpět k tvému domu.”
Emily se mírně začervenala. „Ale co když tě tu uvidí máma s tátou? Hned by tě s křikem vyhnali.” „Dospělí moji loď nevidí. Vůbec se neboj. Podívej.” Adam tajemně ukázal rukou na zářivé sklo mohutného trupu. „Tohle sklo letícího korábu je utkané z těch nejtenčích a nejvzácnějších hvězdných vláken. Kdo už vyrostl a nevěří potají na zázraky kolem nás, tomu tahle loď jen ukazuje oblohu jako velké zrcadlo. Tvůj táta by si dole na cestě myslel, že se dívá nad jabloní na obyčejný ranní mráček.”
Adam vyskočil k blyštivému kormidlu, které tvořil obrovský duhový perleťový knoflík připevněný na čtyřech silných vesmírných vláknech. Z tajné kapsy v plášti potom vytáhl tu nejdůležitější ze svých hvězdných map. Nádherný průhledný papír, jemný jako pergamen a plný svítivých zlatavých teček. Byla to zázračná mapa celého vesmíru. „Chci tu zůstat u vás na dvoře, poblíž. Kdykoliv mi tady na chodnících pomůžeš nasbírat malinko padajícího prachu do mých přesýpacích hodin pro kormidlo, můžeme navždy objevovat neznámo společně. Ostatně hned ráno tě vždycky propašuji okénkem do postele dřív, než si rodiče v kuchyni dají ranní kávu.” Emily od radosti vesele přikývla a přiskotačila k rozvinuté mapě. Zavřela oči, zabodla prstík a trefila svítící růžovou tečku. Planeta zpívajících křečků. Adam jí zamával na rozloučenou, ať se těší rovnou na večer.
Po večeři to přišlo. Rozlučková pusa, zavřít dveře pokojíčku a hurá k oknu! Okenice tiše vrzla do teplé noční tmy a Emily nastoupila k Adamově kormidlu. Loď neškodně nabrala plný vzestup oblohou a proskočila tichem jako stín komety. Zanedlouho kotva dopadla do měkkého terénu. Byli na místě. Planeta zpívajících křečků byla celá vytvořená z voňavých stromových pilin spojených neviditelným nebeským medem. Všude se vinuly průlezky, prolézačky a slámové klouzačky oblé jako těsto.
Tohle roztomilé místečko mělo podle zvěstí bujaře zpívat jako největší nebeský sbor celého vesmíru. Jenomže panovalo dokonalé, mrazivé a vyděšené ticho. Modří, žlutí i pestrobarevní křeččí zpěváci byli zalezlí hluboko ve slámových postýlkách, zavrtaní až po uši. „Adame, co se to tu stalo?” špitla do prázdna Emily. Odpověď uviděla hned na obzoru. Z přivrácené strany temného pásu se po pilinové mýtině procházel příšerný, gigantický Vesmírný slinotlamný kocour. Ohromná nohatá kocourková potvora mrkala žlutýma očima jako reflektory a hubu plnou mlsných tesáků nezadržitelně otírala o tlapu. Právě tuhle obludu nenávist k jakémukoliv zpěvu přivedla sem, aby muzikanty vylekala a ukořistila si jejich sbor. Slídil a hledal, jestli malí křečci na sebe neupozorní byť jen nepatrným písknutím.
„Tenhle netvor nám nedá šanci utéct, když zpanikaříme u kormidla,” šeptal Adam a krčil se za zábradlím letounu. Dětská bystrá hlava si ovšem dokázala s kočkami poradit. „Všechny kočky doma v naší ulici zbožňují poletující věci a světýlka,” pošeptala kamarádovi malá nezbednice s řešením. Opatrně nahmatala v kapse pyžama tatínkovo staré holicí zrcátko, které si tam odpoledne zvědavě uložila, když blbnula v koupelně. Sklíčko nenápadně prostrčila skrz provazy ke krystalové plachtě stěžně, na které se třpytil odražený svit jedné z vedlejších hvězd. Oslnivé světelné prasátko se jako rozverné mrně zablesklo přímo před naježeným kocouřím ocasem na zemi. Pohyblivý stříbrný puntík na měkké pilině obřího kocoura doslova zhypnotizoval. Kocour mrskl zadkem, došlápl vedle světelného prasátka a hladově se po něm ohnal. Adam ho potichu naváděl pryč z dosahu vesničky, kousek po kousku, dál a dál mezi piliny. Mňau, šup tlapkou po světle, šup druhou. Kocour s nadšeným mručením běžel naslepo za blikátkem přes celou pilinovou pláň, dál po lávce k údolí komet a odskakoval za světlem celý rozrušený na menší poloprázdný zapadlý asteroid, který líně plul vedle planety.
Sotva tlapy kocoura bezmyšlenkovitě skočily na bloudící hroudu, Adam zrcátko schoval a lehkým otočením kormidla strčil asteroid s pasažérem do tmavé prázdnoty. Kocour na asteroidu mžoural přes prázdnotu zklamaně a bezmocně zjistil, že letí neznámo kam do naprosto nerušené neškodné části noční oblohy bez potravy a můstku zpět. Sklonil s únavou uši a šel prostě tvrdě spát.
Když spatřili tohle úžasné zachránění hrdinů z domova, celou domovskou planetkou proletěl vítězný povzbuzující vřískot tisíců hlasů! Všichni baculatí barevní hlodavci vystrčili svoje nosíky, vyklusali před nory a z plných buclatých líček spustili monumentální okouzlující obří sbor radostného pištění. Planeta opět burácela velkolepým orchestrem, který se zařezával hluboko do mraků. Adam si k tomu sedl v užaslém tichu se zatajeným dechem a objímal spokojenou Emily vedle zábradlí u hrstky vysypaného voňavého zrní za odměnu od křečků.
„Víš, Emi… Nikdy jsem ti neřekl o svých myšlenkách nahoře a úplné samotě,” podíval se malý hvězdoplavec Adam zamyšleně před tmu, kde hvězdy už pomalu měnily barvu. „Já vůbec nevím, jaké to je, když má někdo normální rodinu. Pamatuju si jen útržky a první dny už mi dávno splynuly do jedné mlhoviny. Jednoho obyčejného dne jsem prostě začal existovat z ničeho uprostřed prázdného studeného vesmíru o samotě, napořád uvázaný u tohoto roztřepaného kormidla na plavbě přes tmu. Neznal jsem nikoho pro pusu před spaním a nikdy jsem nepatřil k někomu pod letní deku úlevy. Až do včerejší chvíle na dvoře s tebou. Teď doopravdy a velmi jasně tuším, ke komu budu chtít odteď patřit a navždy kotvit každé ráno nad jabloní.” Chlapec se na malou kamarádku hřejivě usmál a rozzářená Emily ho s dojmutím pevně objala. Odvážné rozmlouvání však rázem utnul děs a čas neúprosně ubíhající na kulatých lodních hodinách. Blízko za nimi už totiž projasňoval mraky daleký pozemský úsvit!
„Slunce! Už zasvítilo do tátova okna, už to vidím! Za chvíli táta uslyší chrastění svého obřího budíku,” zpanikařila malá objevitelka Emily, když si plně uvědomila, že noční tajemství musí rázem skončit. Zkušený vesmírný chlapec Adam ihned napnul nebeskou kotvu k okamžité zrychlené otáčce přes mlhoviny úprkem rovnou domů. Proťal oblohu jako padající hvězda, hbitě se prosmýkl mezi mraky a neobyčejně jemně zastavil tichou loď přímo nad jablečným stromem před roletami okna dětského pokojíčku zrovna těsně před úplným rozbřeskem.
Okenice tichounce klapla a Emily bleskově skočila pod peřinu do bezpečí. Zklidňovala svůj zrychlený dech a ve vlasech šťastně nahmatala zatoulanou voňavou hoblinku z planety zpívajících křečků. Jen co pevně zavřela oči, ozvalo se měkké cvaknutí kliky a do pokoje nahlédla maminka s usměvavým ranním pozdravem. Její dechberoucí hvězdná výprava s Adamem zůstala dokonalým tajemstvím a ona s obrovskou radostí a vnitřním jásotem věděla, že už jí navždy za ošoupaným oknem zůstane někdo, kdo k ní vysoko nad střechou lodi věrně patří.