Hvězdný koráb
Za letní noci probudí Emily zvláštní klepání za okénkem. Venku se vznáší skleněný koráb a vesmírný hvězdoplavec, se kterým se vydá na dobrodružnou cestu okolo Měsíce.
Byla planoucí letní noc uprostřed zelenajících se zahrad a makových polí. Okna pokojíčku byla zavřená, zavřené byly i okenice a teplota neúprosně stoupala. Ach, to bylo teplo. „Mami!” vykřikla Emily do tiché, všeho přehlušující tmy. Posadila se na své posteli, přitiskla si k sobě plyšového medvídka a celá vystrašená čekala na maminku. Kde jen je? Vždyť ona se tak moc bála a bylo jí tak strašné teplo. Rozhlížela se, v dáli svého malého pokojíčku rozpoznávala obrysy psacího stolu, šedavé záblesky zrcadla a koloběžky v rohu pokoje. Nemohla však zaostřit a ze strachu zapomněla, že má lampičku vedle své postýlky.
Ozvalo se zavrzání, jakoby někdo otevíral na chodbě dveře. Najednou bylo slyšet kroky, tiché, jako když našlapuje kočka. Nebylo poznat, jestli se přibližují, nebo vzdalují, prostě tam byly a jeden jako druhý, ťap, ťap, ťap. Blik. Pod prahem dveří se objevilo malé světýlko a i ta troška osvítila nic neříkající obrysy dětského pokoje. Najednou Emily poznávala více věcí, než stůl, zrcadlo a koloběžku. Teď už viděla svůj hrneček na tužky, nástěnku se všemi pohledy od příbuzných a kamarádů, milovanou panenku, která seděla na koloběžce v rohu pokojíčku a mnoho dalších hraček, které ve tmě předtím neviděla. Dveře se otevřely a stála v nich postava, celá zalitá světlem. Ani velká, ani malá, prostě taková akorát. Celá zářila, jakoby snad byla z jiného světa, možná anděl. Emily zamžourala, promnula si oči a radostně vydechla. „Mami, mami, maminko! Tady jsi.” Maminka rychle přiskočila ke své holčičce, bez váhání ji objala a začala hladit po vlasech.
„Emi,” podívala se na ni maminka a řekla, „ty tu ale máš teplo!” „Já vím, nemůžu kvůli tomu spát a mám noční můry.” „Neboj se Emily, otevřu ti okno a pustíme sem trošku čistého vzdoušku, to ti pomůže usnout.” Jenomže okno ne a ne se otevřít. Máma tlačila na okno, lomcovala s klikou, ale nic. Po chvíli snažení bylo jasno, zasekly se francouzské okenice, které si maminka tak moc přála. Byly krásné, modré, z dubového dřeva, kéž by však nebyly zavřené. „Co budeme dělat?” zeptala se Emily. „Pojď, probudíme tátu.”
Emily i máma se mlčky přikradly k ložnici, když tu se najednou ozval děsivý zvuk. Jakoby snad zabručel medvěd. Emi se lekla a skočila mamince kolem krku. „Mami, mami, pomoc, ono nás to sní!” „Neboj se holčičko, to není medvěd. To jen táta nám trošku chrupká, jako když zařezává pila.” Emily si oddychla, připlížila se k tatínkovi a hop, skok. Emily přistála na tátovi. „Tatí, vstávej. Mám v pokojíčku moc teplo a maminka nemůže otevřít okno. A navíc chrápeš, jako když se medvědi perou o kus žvance.” Táta se jen otočil a zamručel: „Běž spát, já mám ještě noc.” Emi mu zkusila ukrást peřinu, ale ani to s ním nehlo. Tak si na protest vlezla tátovi za hlavu a nakonec i s maminkou v ložnici usnula. Všichni spali na hromádce, mačkali se, ale byli šťastní, že mají jeden druhého.
Ráno táta vstal a ihned šel na ty zpropadené okenice. Vytáhl žebřík a jal se opravy. Nejdříve roztáhl žebřík do výšky, tak vysoko, až Emily nevěřila vlastním očím, žasla. Kam to táta poleze? Vypadá to skoro jako fazolový stonek vinoucí se do nebe, až do doupěte lidojeda se zlatou husou. Tak si to Emily pamatovala z pohádek. „Táto, opatrně, ať neuklouzneš.” Tatínek udělal první krok, druhý, třetí. Desátý? Padesátý první? Stý? Tisící? Stále pokračoval, šel dál, až se ocitl na konci nekonečného žebříku blízko nebe. Zacloumal s okenicemi, ale nic, nepohly se ani o píď. Vzal z náčiní olej a promazal každý pant, zacloumal s ním a najednou vrz, skříp, skříp. Okenice polevily a s nepřekonatelnou lehkostí situace se rozevřely dokořán. S pocitem hrdosti slezl táta dolů ze žebříku z onoho nedohledného místa. Sotva se jeho nohy dotkly země, už držel v ruce orosenou sklenici lahodné domácí limonády, kterou maminka mezitím připravila. Emily se radovala, konečně se jí bude dobře usínat a bude si moct otevřít okénko.
Táta se na ni podíval a řekl: „Srdíčko, když půjdeš spát, maminka ti otevře okénko, ale později ho zase zavřeme, aby nám tě někdo neunesl.” „Neunesl?” divila se Emily. „Ano, neunesl,” odpověděl táta. „Jsi moc šikovná holčička a každý by takovou chtěl mít doma. Venku číhají různé nástrahy a kdybys nezavřela okénko, mohly by pak číhat pod tvou postelí.” „Pod postelí? Ale tam přece nesmí, já je tam nechci!” odvětila Emily. „No vidíš,” řekl táta. „Proto musíme okno zavřít, ale neboj se, necháme ho na tak zvanou větračku. Jenom si musíš dát pozor na jezinky. Znáš přece pohádku o Smolíčkovi Pacholíčkovi a jezinkách. Jen dva prstíčky si ohřály a už Smolíčka měly ve svých spárech a unášely ho lesem.” „Dobře tatínku, slibuji, že okénko přes noc zavřeme, aby se nestalo nějaké neštěstí.” Emily položila hlavu na polštář a s pohádkou o červené Karkulce se vydala do říše snů.
Byla hluboká noc a Emily sladce spinkala v objetí svých nejlepších kamarádů. Medvídka a myšky. Byla to krásná a spokojená holčička s těmi nejlepšími přáteli na celém širém světě. Jak byly dny dlouhé, tak spolu dováděli a podnikali všelijaké rošťárny. Nejraději si spolu hráli na prince a princezny, na piráty sedmi moří, vodní víly a také na vesmírné kovboje. Nezaháleli ani v noci. Emily svou fantazií vytvářela všelijaké příběhy a své přátele zachraňovala z nejrůznějších šlamastik, do kterých se spolu často dostávali. Zrovna teď ve snu Emily tancovala na paloučku, aby udělala radost hvězdičkám na obloze, které jí za to měly posvítit na cestičku za jejími přáteli, které ztratila v začarovaném lese, když zrovna utíkala za motýlkem. Ten se v lesíku jen mihl okolo naší krásky a ona se hned rozběhla podívat, kam letí. Mezitím méďa a myška sbírali dřevo na táborák. Emily tancovala, smála se, točila se dokolečka a byla neuvěřitelně šťastná z té nádhery, kterou vidí. Hvězdičkám se tancující Emily tak moc líbila, že přesvědčily i Měsíček a spolu ozářily cestičku napříč paloučkem až do začarovaného lesa, který najednou nebyl až tolik tajemný jako předtím. Nyní byl světlý a Emily viděla krásné smrky, na kterých se třpytil svit měsíce. V tom zahlédla své přátele a rozběhla se celá šťastná za nimi. Když tu najednou… ťuk, ťuk. Ozvalo se klepání na její okénko.
Probudila se a rychle se schovala pod peřinu, jen zlehka nakukovala škvírkou k okénku, ale neodvážila se vydat ani hlásku. Nic neviděla. Najednou se to opět ozvalo. Ťuk, ťuk a přidalo se k tomu škrt, škrt. Opět ticho. Ťuk, ťuk, škrt, škrt. Ťuk, ťuk, škrt, škrt. Blik. Za okénkem se najednou objevilo světýlko. Ale odkud se vzalo? Vždyť tam přece žádné nemáme a je hluboká noc, podivila se Emily. Ani méďa a myška to nechápali. Emily se chtěla podívat blíž, ale vzpomněla si na slova tatínka a tak zaváhala. Ťuk, ťuk, škrt, škrt. „Méďo, co budeme dělat?” zeptala se Emily. „Já ti nevím, ale měli bychom to jít prozkoumat a přijít tomu na kloub,” odpověděl plyšový medvěd ve fantazii. „Já bych raději zůstala pod peřinou,” špitla myška. „Tatínek přece říkal, že na nás něco může číhat a vlézt nám to pod postýlku. To přece nechceme.” „Neboj, kdyby se to stalo, já se o to postarám a vypráším všem kožich, ať už je to kdokoli nebo cokoli. Vždyť jsem medvěd, kdo by se se mnou odvážil prát.” Chvíli na sebe koukali, pak Emily udělala malý krůček z pod peřiny a vydala se s kamarády k oknu. Koukala, ale nic neviděla. Donesla si k okénku stoličku a potichoučku pootevřela okno, aby lépe viděla. Pátrala zleva doprava, zprava doleva a nic. Kde se jen bral ten zvuk a co to světlo. Koukala se nahoru a nemohla uvěřit svým očím. Na obloze nad jejím domečkem se vznášel překrásný nebeský koráb celý ze skla. Bylo vidět skrz naskrz, jak byl úžasný a majestátní. A světýlko? To měsíček osvětlil skleněné plachty, palubu a trup korábu a nádherně prosvítil nekonečně temnou noc. Skoro jako v Emině snu. Kde se tu asi vzal a kam má namířeno? Emi probleskly hlavou tisíce fantazií a ani jedna nebyla daleko od pravdy, ale to ještě nemohla vědět, jaká dobrodružství ji a její přátele teprve čekají.
Ťuk, ťuk, škrt, škrt. „A dost, musím přijít na to, co je to za zvuky,” rozhodla se Emily. Vzala své přátele za ruku a potají se vydala ven před domeček, aby zjistila, co to slyší. Když procházela kolem maminky a tatínka, úplně zatajila dech a jako kočička vznešeně našlapovala, aby ji neslyšeli. Nechápejte mě špatně, Emily věděla, že se to nesmí a moc chtěla tatínka s maminkou poslechnout, ale nemohla si pomoci, chtěla objevovat celý svět. Dostala se až dolů ke dveřím, které byly zamčené. Emily dobře věděla, že maminka před ní schovává klíče v kuchyni pod květináčem. Maminka byla nádherná a strašně chytrá, Emily k ní moc vzhlížela, ale hru na schovku mamka prostě neuměla. Emily potichu vzala klíče a šla odemknout dveře. Krok za krůčkem se blížila k těm zvukům. Dívala se, ale nikde nic. Ťuk, ťuk, škrt, škrt. Emily to nevydržela a vyskočila. „A mám tě!”
„Uff, to sem se lekl. Co to vyvádíš, ty holka jedna pitomá?” řekl chlapec. „Neruš mě, spěchám a nemám na tebe čas.” „Kdo jsi?” zeptala se Emily. „Jak říkám, nemám čas na malé holky.” „Kdo je pro tebe malý? Vždyť jsi větší jen o píď.” „Jsem větší víc než jen o píď a navíc jsem starší o tisíce a tisíce dnů, ale to bys nepochopila. A teď mě prosím neruš, spěchám.” Ťuk, ťuk, škrt, škrt. „Co to tam děláš, ty kluku jedna ušatá?” „Nemám čas, musím se připravit na cestu, už jsem se tu zdržel až příliš. Mimochodem, jmenuji se Adam a uši mám úplně normální, asi jako ty. A teď pozor, potřebuji nabrat dostatek prachu, abych doletěl až na Měsíc.” „Na Měsíc?” podivila se Emily. „Ano, na Měsíc. Už je pomalu čas odletět.” „Čas?” „Ano, čas, protože ten na nikoho nečeká a neustále plyne. No a na co potřebuju prach? Je vidět, že jsi jen malá holka a o vesmíru ještě nic nevíš. Všechny vesmírné koráby létají na nějaké palivo. Můj koráb je ale speciální. Létá na prach, který se z korábu postupně přesýpá a tím dodává potřebnou energii pro let. Měsíční plachty ti pomohou až ve vesmíru, ale bez prachu se z planety nedostaneš. Viděla jsi už někdy písečné hodiny? Tak asi tak to funguje. Písek se sype, a jak dopadá, odráží koráb vzhůru. Bohužel hvězdného písku je málo a mému korábu stačí pouhý prach z cesty. A prachu, toho je všude kolem hojně.” „Aha, to zní úžasně. A jaké to je, být ve vesmíru a plavit se mezi hvězdami? Vždycky jsem koukala nahoru na hvězdičky a říkala si, jak asi vypadají zblízka.” „Hele Emily, já ti to povím, ale opravdu už moc spěchám, tak si prosím vezmi druhý kyblík a pomoz mi sbírat. Pak ho nasypeme do korábu a já ti u toho všechno řeknu, ale jen krátce. Jakmile koráb naplníš, moc dlouho nečeká a letí. Já budu na cestě za dalším dobrodružstvím a ty? Ty půjdeš zase spát domů.”
Emily sbírala do kyblíčku prach a nevěřila vlastním uším, co všechno jí Adam řekl. Tomu byste nevěřili. Ve vesmíru existují například vesmírné velryby, a když okolo nich proletíte, zpívají vám na cestu a tancují. A to není vše. Život v celém vesmíru je nekonečný, má mnoho podob, hodně různých jazyků a často se nikdo s nikým nepotká, ale když už se dva vesmírní cestovatelé potkají, může z toho být přátelství na celý život. Alespoň tak to Adam vyprávěl, ale doposud svého nejlepšího kamaráda v celém vesmíru nenašel. Emily poslouchala všechny příběhy a Adam, ten jí je rád vyprávěl, Emily se mu totiž moc líbila. Byla to překrásná holka a moc hodná, bavilo ji tancování, byla chytrá a hlavně měla ráda lidi. S Adamem si ráda povídala, i když to bylo na krátko. Adam přece jen musel plout dál za dalším dobrodružstvím. I když se to nezdálo, povídali si spolu dlouhé hodiny a pomalu začalo svítat. Emily se lekla. „Adame, maminka a tatínek se probudí a budou se zlobit, že jsem utekla. Ale jsou moc hodní, určitě by tě rádi poznali, co ty na to?” Adam se na Emily podíval a pak jí řekl: „Emily, co je to maminka a tatínek? To já neznám.” Emily chvíli přemýšlela, nevěděla, jak by to popsala. Pak ale začala povídat. „Maminka, to je anděl. Je to ta nejkrásnější holka na celém světě a má tě nade všechno ráda. Vždycky je tu pro tebe a denně ti říká, jak moc tě miluje. Kromě toho ti pořád dává pusiny, i když zrovna nechceš. A táta? Táta, to je takový bručoun, křičí a nadává, říká ti, co máš dělat.” „Fuj, to bych nechtěl, takovej táta zní děsivě!” lekl se Adam. „Ale ne, on je moc hodný, jenom je to bručoun. Ale neboj, táta je tu vždycky, když je ti smutno, potřebuješ obejmout, nebo si tě kdokoliv dobírá. Táta se o tebe vždy postará a nejlepší na tom je, že má nade vše rád maminku. Když jsou spolu a oba tě obejmou, tak je to prostě krásné a cítíš se naprosto úžasně.” Adam to poslouchal a pak se na chvíli rozesmutněl. „To zní úžasně, také bych chtěl mít maminku a tatínka.”
Co se ale nestalo. Zničehonic koráb začal stoupat a obě děti letěly směrem k hvězdné obloze. „Co se to děje?” křikla Emily. „Je čas, mám už dost prachu, letíme za dalším dobrodružstvím.” „Ale já chci jít domů,” pískla. „Teď už to nepůjde. Je mi to moc líto, ale lítáš v tom teď se mnou.” „A kam to letíme?”
Adam si chvíli prohlížel svůj astroláb, hvězdné mapy a uplakaný obličej Emily. „Adámku, já chci jít domů za maminkou a tatínkem. Co budeme dělat?” Adam se zamyslel, ale nic ho nenapadlo. Vždycky se svým korábem létal pouze dopředu, z jednoho světa do nového, ale nikdy zpátky. Přemýšlel a nevěděl, co má dělat. „Emily, jsi skvělá holka, moc rád bych s tebou byl déle, ale pomůžu ti dostat se domů. Mám skvělý nápad. Poletíme okolo tvého měsíce a jak poletíme, shodíme ze snové lodě kotvu. Kotva se zaboří do měsíce a my se otočíme okolo jeho osy zpátky k tobě domů. Nemusíš se bát, ještě ráno budeš u svých rodičů.” „Áďo,” radovala se Emily upřímně, „moc ti děkuji.”
Koráb se řítil nekonečnou temnotou vesmíru. Emily se pevně držela zábradlí, zatímco Adam stál u kormidla a napjatě sledoval jejich kurz. Měsíc se přibližoval stále rychleji. Jeho povrch se třpytil v jemném světle hvězd a vypadalo to, jako by byl celý posetý diamanty. „Připrav se, Emi,” zvolal Adam. „Až budeme dost blízko, shodím kotvu a ta nás otočí zpátky k Zemi. Ale musíme to provést přesně, jinak můžeme skončit úplně někde jinde!” Emily přikývla. „Dobře, ale co když se něco pokazí?” Adam se na ni podíval a pousmál se. „Pak budeme muset improvizovat. To já dělám pořád.”
Blížili se k Měsíci a Adam připravil obrovskou kotvu připevněnou k dlouhému řetězu. Jakmile byli na správném místě, Adam zatáhl za páku a kotva se uvolnila. Svištěla vesmírem a nakonec se s mohutným BUM zabořila do měsíčního povrchu. „Máme ji!” vykřikl Adam. „Teď už jen…” Náhle loď prudce trhla na stranu. Kotva se sice zasekla, ale místo hladkého otočení se začali divoce točit kolem své osy. Loď se zmítala, třásla a nakláněla se, zatímco Měsíc se kolem nich rychle míhal jako rozmazaná skvrna. „Tohle nemělo být takhle divoké!” křičela Emily, zatímco se snažila udržet rovnováhu. „Něco se muselo zaseknout!” odpověděl Adam a snažil se kormidlem zbrzdit rotaci. Emily se podívala dolů a viděla, že se řetěz kolem kotvy zvláštně zamotal a zřejmě se napnul příliš pevně. „Musíme ho uvolnit!” „Ale jak? Jsme příliš daleko, abychom na to dosáhli!”
Emily si vzpomněla na příběhy, které jí maminka vyprávěla o astronautech. Vždycky říkala, že ve vesmíru se dá pohybovat jen skoky a tahem. „Adame, já tam skočím!” Adam vytřeštil oči. „Cože? To je šílenství! Jestli se netrefíš zpátky, zůstaneš viset ve vesmíru!” „Musíme to risknout!” Emily se rozhlédla po palubě a všimla si lana. „Přivaž mě a já tam přeskáču!” Adam zaváhal, ale pak přikývl. „Dobře, ale dávej pozor.” Emily se připoutala a odrazila se. Nejprve se jen lehce vznášela, pak udělala další skok a přistála přímo na řetězu. Pomalu se posouvala dolů, až se dostala ke kotvě. „Vidím to!” zavolala. „Musím to trochu uvolnit!” Zatlačila na zamotaný řetěz a snažila se ho rozmotat, ale nešlo to. Pak ji něco napadlo. Musela použít vesmírný prach, který nasbírali na chodníku. Vzala malou hrstku z kapsy, co si předtím zvědavě schovala, a nasypala ji přímo do kloubu řetězu. Pomalu se to začalo povolovat. „Ještě trochu…” zašeptala a náhle CVAK. Řetěz se bez varování uvolnil.
Emily se pevně chytila lana, když kotva najednou odskočila a loď se prudce narovnala. Obrovská síla ji vymrštila zpět na palubu a Adam ji rychle chytil, než mohla odletět pryč. „Máš talent na vesmírná dobrodružství,” usmál se na ni vděčně. Emily se zhluboka nadechla. „Díky, ale teď už bych se opravdu ráda vrátila domů k mamince a tatínkovi.” Loď se konečně otočila zpět k Zemi a pomalu se snášela dolů. Zase ubíhal čas přesně tak, jak Adam potřeboval. Přibližovali se k Emilyině domu a ona už viděla pootevřené okno svého pokoje. „Tak jsme to dokázali,” usmála se. Adam s úlevou přikývl, ale v jeho očích bylo něco zvláštního. „Emi, budeš mi chybět.” „Ty mně taky, Adame,” řekla a objala ho. Loď nezadržitelně přistála s lehkým poskočením přímo u okapu. Emily prolezla skulinou okna zpět do bezpečí pokojíku a naposledy se k obloze ohlédla. „Vrátíš se někdy?” špitla. Adam se pousmál a prohrábl si vlasy. „Možná se někde uvidíme. Ale teď už musím letět dál za dalším velkým dobrodružstvím. Měj se krásně, ty jedna malá vesmírná princezno.” A s těmito slovy se nádherný skleněný koráb s tichým bzučením zvedl od střechy a rozplynul se vysoko mezi neviditelnými hvězdami právě probouzejícího se jitra.
Emily rovnou pelášila do postýlky. Skočila pod peřiny a přitiskla si svého huňatého plyšového medvídka a malou myšku. Pokojem se rozlilo ranní světlo nového dne a ona konečně zavřela znavené, šťastné snové oči s jistotou, že je přesně tam, kde na ni s láskou čeká maminka i velký bručoun tatínek. Na tom nejkrásnějším místě na celém širém světě, doma. A drobný stříbrný prášek, který nedopatřením zůstal ležet uprostřed parapetu, byl tím jediným důkazem o klukovských toulkách hvězdami, za nočních září, tam nahoře v neznámých galaxiích.