Iluze květinové planety a podzemní chobotnice
Posádka přistane na zdánlivě půvabné Květinové planetě, jenže krása se ukáže jako iluze. Kytky obživnou v ostnaté chobotnicové stvůry a celý tým musí utíkat zpět ke korábu.
Ospalý večer se nesl pokojíčkem ve víru obrovského plánování. Adam rozložil přes okraj svítící lampičky u Emily na peřině zářivou prastarou mapu z malovaného hrubého plátna. Třpytily se na ní úžasné body nejrůznějších vesmírných dálek a souhvězdí. „Kam to nasměrujeme dneska, Emi? Máme tu Vodopády zlaté rosy, nebo Modré krystaly, kam rád létá Tuky trénovat let ze skály,” ukazoval dřevěný kormidelník nad pohořími mapy svými malými prstíky.
Emily očima sklouzla až úplně na samotný spodní okraj mapy ke zvláštní, světle zeleně pulzující planetce. Okolo malbičky se třpytila stovka malých obrysů lístků. „Páni, co je tohle?” ukázala obdivně a dychtivě prstem. Tuky snesl zobák k plátnu a zaklapal hlučně peřím. „Květinová planeta! Tisíce vůní, milion obrovských lístků! Pyl! Včely tlusté jako prase!” shrnul v rychlosti ptačí navigátor a posunul zobákem mapu. Emily se do ní hned bláznivě zamilovala a trvala na okamžitém letu.
Jakmile loď s obvyklým vrzáním plachet odrazila přes okenici k temné obloze nad střechu sousedů, celá parta vyrazila k tiché slastné galaktické jízdě s Měsícem za plachtami. Cestou však obrovitánský plyšový huňáč Méďa Brumla jen lhostejně seděl v podpalubí. Břicho se mu nadouvalo snad ze zbytkových pocitů cukrové vaty a z lenosti přepadával. „U všech vypelichaných plyšů, mně je obrovitánsky slabo na nohy! Na průzkum pošetilých okrasných bylinek tam dole si běžte hezky sami. Já si lehl na starý provaz a udělám si tady u kormidla strážný šlofík. Chci, aby z korábu do mého návratu nebylo slyšet ani ťuk!” zavrčel mrzutě z paluby spící obří ochránce a začal hrubě a nesmírně hlasitě ze sna chrápat jako stará motorová pila zakousnutá do trámu.
Adam koráb hladce zakotvil do neskutečně nádherného voňavého zálivu vysoké pestrobarevné louky. Bylo to úžasné místo plné svítících zvonků a obřích žlutých kalichů. Pavouček Nožka opatrně a velmi svižně seběhl Adamovi po rameni ke stonku pampelišky velké jako lípa. Zbytek průzkumného týmu vyskákal do měkkoučké zářivé jarní trávy.
Pohoda ale netrvala dlouho. Jakmile děti uprostřed louky zašly pomalu dál k největšímu shluku purpurových květů, nebeská vůně ztěžkla ošklivým plísňovým prachem. Z překrásných obřích květin zničehonic opadaly svítící krásné okvětní lístky na povel stínu. Obrovské zelené hlavy s ostrými rty zaklaply. Rostliny s ohlušujícím zapraštěním obživly a celému vyděšenému týmu došlo, že nádhera z mapy je sprostá iluze!
Místo klidných kytiček se nad ním teď pohupovala armáda slizkých pozemních bodlinatých kaktusových chobotnic. Obrovské ostnaté zelené liány s nechutnými ostrými bodlinami tloukly jako oživlá zlá zelená chapadla rozzuřeného hada hluboko usazeného ve tmě kořenů. Rozšvihaly svými trny nebesa i trávu a napřáhly se k dopadení objevitelů.
„Tady nám tu pšenka nepokvete! Zpátky na palubu, ihned, běžíme!” rozkázal ohromně nahlas Adam. Tasil z malého proutěného pouzdra za opaskem chlapecký dřevěný mečík, jehož hrany se rozzářily jemnou oranžovou hvězdnou září. Chlapec okamžitě odrazil první hrubý pichlavý šlahoun masožravky řítící se na vyděšenou Emily. Zasekl ostří rovnou do kořene a táhl dívku za ruku pryč suchou praskající zelení, rovnou k záchranné lodi a domů ke hvězdám. Nožka při útěku zkušeným a dravým stepem pletl super-lepkavé zábrany z pavučin před hrotitými výpady svíjejících se zlostných lián a Tuky s křiklavým pískotem a vířícím peřím nalétával rovnou do slepých květových hlav těch ostrých ohavností. Bystrá plyšová Myška se mrštně propletla tlustými ostrými kořeny u země jako nejrychlejší chlupatý blesk a svými drobnými, ale ohromně ostrými plyšovými myšími zoubky okamžitě drtila a uhryzávala úponky dřív, než vůbec stihly Emily s bolestí zaklesnout za utíkající kotníky. Běželi s ocelovým srdcem záchranářů až ke schůdkům lodi, ale jedna gigantická stotunová zlá bodlinatá chobotnicová paže dosáhla těsně k zábradlí paluby. Přichytila loď. Loď zaúpěla ve svých prknech a nemohla uletět! Liána s prskáním chystala obrovský drtivý stisk a Adam s Emily se ve vší hrůze marně přetahovali s tou hrubou stěnou rostliny o palubu lodi, navzdory strachu z bodlin.
A najednou… Prásk! Vzduchem zasvištěla masivní naštvaná plyšová tlapa s drápy obřího medvěda a úderem vší své obrovské síly zaduněla pěstí natvrdo do bodlinatice. Zlomený prasklý kmen šlahounu povolil. Méďa Brumla, se zarudlýma rozespalýma očima, napjal svou obří huňatou sílu, druhou tlapou drapl udiveného Adama s Emily pohromadě za límce a hodil je ladně vedle sebe do bezpečí za stěžeň. „Copak jste úplně všichni spadli na hlavu?” zahřměl ohlušujícím způsobem rozčertěný polospící ochránce. „Chlap si tu v téhle bárce nemůže ani na vteřinku zdřímnout, aniž by venku na louce nevyrostla po zuby ozbrojená zlá obří potvora bojující o naše palubky!” brblal hrubě Méďa Brumla do tváře omráčené rozzuřené kytky a strčil obě vyděšené děti pro jistotu rovnou za stěžeň. „A teď už zatraceně startuj ke kormidlu, dřevěný kapitáne, než se vrhnu do té chobotnicové pěstní pračky! A chci, aby bylo při cestě domů absolutní ticho!”
Záchranná loď odtrhla plachty od děsivého místa a vyletěla ostrým stoupáním rovnou ke hvězdám. Emily si utírala zaprášený nos a tichounce si do hlavy zapsala moudrou radu. Ve velkém širokém vesmíru i na Zemi prostě platí, že ty nejpoutavější a nejkrásnější věci občas bývají tou největší lží a nebezpečnou nástrahou. Ale byla nesmírně ráda za svého obřího vatelínového medvěda, který ukázal, že navzdory bručení je vždycky připravený je s obrovskou láskou a razancí chránit. Po strastiplné cestě zaspali úplně vyčerpaní nad ránem v naprostém tichu i klidu přesně tak, jak Méďa pro svůj zasloužený spánek rozkázal.