Hvězdička Jiskra a Ostružinová mlhovina
V temné Ostružinové mlhovině posádka najde ztracenou hvězdičku Jiskru, která spadla své tetičce Kometě z ohonu. Po společném vítězství nad stínovým strašidlem se stane lodní lucerničkou korábu.
S postupující nocí loď vplouvala hlouběji do neznáma, než kdykoliv předtím. Hladce dorazila až do temnoty obrovského černočerného oblačenstva. Byla to pověstná Ostružinová mlhovina, místo, kam sluneční světlo nikdy nedosáhne.
„Hvězdy nikde! Tma všude! Peří nevidím!” vyštěkl překotně do naprosté černoty vystresovaný navigátor Tuky a držel se drápky lanoví tak pevně, až mu bělaly pařáty. Adamův dřevěný udatný malý mečík na boku kalhot jen drobnounce žlutooranžově doutnal a tvořil kolem dětí mrňavou ochrannou bublinu. „Tady je tma jako v pytli! Otoč tu starou bárku pryč, kapitáne, než nacouveme obří slepé tmě přímo do náruče,” brblal rozezleně Brumla, zatímco slepě hmatal tlapami po trupu lodi. Nožka pro jistotu jen velmi ostražitě utkal na špičce letounu záchytnou nárazníkovou pavučinu, kdyby s lodí do něčeho narazili. Myška napjatě balancovala na samém kraji zábradlí a drobnými myšími vousky neustále pročuchávala nepropustnou mrazivou černou tmu a nastražila kulatá ouška.
Zničehonic zbystřila a tichounce popískla směrem k prázdnotě. Hned vzápětí uslyšela v mlze i malá Emily jemný tón. Šlo o slabounké zvonivé sténání a usedavý pláč ukrývaný dole u malého balvanu ze sazí.
„Myška tam dole něco zpozorovala, slyším to! Tam u okraje útesu vážně někdo smutní, otoč kormidlo!” vyhrkla Emily a ukázala k sotva postřehnutelnému zlatavému odlesku do tmy.
Když přistáli ke skalce z uhelného dýmu, uviděli drobnou svítivou kuličku s velikýma vystrašenýma očima. „Dobrý večer, proč tu tak sama bloudíš ve tmě?” zeptala se tiše a soucitně Emily.
Křehká zlatavá kulička sebou vystrašeně cukla. „Jsem… jsem maličká Hvězdička Jiskra,” pronesla stydlivě zvonivým tichým hlasem se zvukem padající slzičky. „Vypadla jsem tetičce Kometě ze svítivého ohonu až sem do Ostružinové tmy. A teď… hrozně, ale neskutečně hrozně moc se té prázdné temnoty bojím!”
Tuky z plachet zalapal po zobáku. „Naše nová hvězda světlo nosí a po tmě slzy brousí!” posměšně zkratkovitě zaskřehotal opeřený modrák. Jeho smích ho ale hrozně brzy přešel. Z temné fialkavé ostružinové břečky okolo se začal točit děsivě hrubý a zlý stín. Bylo to obří strašidlo z kouřových děsů! Mávalo stínovými pařáty z mračen a natahovalo dým k ustrašené svítící Jiskřičce.
Posádka lodi ihned chrabře vyskočila vpřed. Méďa obrovsky zařval a zasadil masivní plyšovou pěstí drtivý úder rovnou doprostřed smrduté nestvůry z oblaku. „Tady žádná mlhová ufučená tlama děsit moji posádku nebude!” Dým ustoupil od medvědova vrčení. Adam s mečem rychle a obratně utnul jeden chmatající stín, který uskakoval zpátky do mlhoviny. Emily opatrně chytila do dlaní třesoucí se Hvězdičku a přitiskla si ji na hruď.
„Neboj se, malá krásná hvězdičko, my se téhle černé ostružinové tmě postavíme,” povzbudila ji odhodlaně Emily. „S naší partou se vůbec nemusíš bát tmy. Buď naší odvahou z hvězd! Ukaž světu své jasné naplňující světlo a rozsviť se do vší pýchy!”
Jakmile Jiskra ucítila pevné teplo a statečné tlukotající obří srdce posádky, rozplynul se v ní strach z temnot. Ze svého malého srdíčka rozsvítila jindy neviditelné skryté teplo nebeské statečnosti. Obří modrozlatý oslepující jas rozehnal veškerou temnotu obávané mlhoviny na všechny strany! Hřejivé jiskřící paprsky proletěly celou hroznou tmou a oslněné strašidlo se pod tím zářivým výbuchem rozplynulo v obláček prachu. Bylo fuč. Ostružinová mlhovina byla tak prosvětlena, že rázem vypadala jako útulný pokoj zbarvený do měkkých fialkových svítání.
Zářící maličká Jiskra se usmála modrýma upovídanýma očima, vyletěla od plachet ke stěžni a s Adamem se domluvila, kde bude mít své místo. Adam jí zručně a s úsměvem připravil nad kormidlem lodi pevné lůžko v místě staré lucerny. Od toho dne se Jiskra stala pro posádku rozzářenou lodní lucerničkou při všech cestách mlhovinami i při statečném křižování vesmíru za dlouhých nocí.
A jak malá kráska maskovala svůj jiskřivý osud za dne? Stala se roztomilou třpytivou sponkou, láskyplně usazenou v dětských vlasech její milované kamarádky Emily. Za jasných dnů uklidňovala Emily jemným zábleskem modrozlatého světla pokaždé, když Emily na chvíli pocítila strach z neznáma. Na Zemi i v oblacích teď měli o odvahu a krásné hřejivé světlo provždycky postaráno a mohli tak vyrážet na nová místa, kam by dříve pro tmu nedohlédli.