Výheň lásky a Nefritový kompas
Vesmírný Kovář na Skleněné hoře potřebuje k vykování Nefritového kompasu důkaz lásky a odvahy celé posádky. Když každý daruje něco vzácného, kompas ukáže směr k Jablku splněných přání.
Koráb uháněl oblohou a proplouval chladnými mraky, dokud před ním nevyrostl neuvěřitelný nový úkaz. Skleněná hora. Byla ohromná a úplně průhledná. V jejím nitru probleskovaly řeky oranžové a červené lávy, které hoře dodávaly obrovské, sálavé teplo.
Otevřeným kráterem na samém vrcholku dýchal do vesmíru oheň. Uprostřed toho všeho rachotu stál Vesmírný Kovář. Obrovitý svalnatý muž s kůží posypanou sazemi a obrovským kladivem vykovaným z padlé komety. Bušil jím o žhavou kovadlinu s takovou rázností, že při každé ráně vystřelovaly do noční tmy malé hvězdy.
Emily a Adam před něj společně s celou posádkou předstoupili rovnou z paluby a ukázali mu v červené průvodcovské knize náčrt bájného kompasu. Oheň osvěcoval utrápenou tvář malého chlapce z hvězd, který jen mlčky čekal, co se stane teď.
Kovář si náčrt mlčky prohlédl a zastrčil ohromné kladivo vedle kovadliny. „Nefritový jablečný kompas,” zaduněl hrubým basovým hlasem kovář. „Kus obyčejného odštěpku nefritu mám. Ale abych vykoval neomylnou zelenou střelku směrem k Jablku splněných přání, nepotřebuji železo ani bronz. Cesta k tomuhle magickému ovoci vyžaduje ten nejhlubší cit. Kovářská magie žádá důkaz ryzí lásky a obří odvahy od celé vaší posádky. Jinak střelka neukáže vůbec nic.”
Posádka si odhodlaně vyměnila pohledy. Tohle ale nebyla překážka. Bylo to jejich poslání.
Pavouček Nožka okamžitě poskočil ke žhavé výhni kráteru v rohu hory. Se zvláštním tichým stepováním ze sebe vydal to vůbec nejtřpytivější a nejpevnější stříbrné vlákno své pavučinky a hodil ho rovnou do jícnu kráteru.
Brumla zhluboka zabručel. Bez mrknutí oka si za uchem chytil velký chomáč své nejmilejší heboučké plyšové srsti, trhnul a s tichým odfrknutím ji shodil do plamenů kráteru.
Papoušek Tuky zatřepal křídly, aby vybral to nejdokonalejší modré pírko z navigátorské letky, a elegantně ho nechal doplachtit rovnou do žhavého jícnu.
Drobná plyšová Myška se postavila na zadní tlapičky u kraje kráteru a tiše pípla. Pohotově si malou packou zatahala u čenichu a s odvážným odfrknutím vytrhla svůj nejstarší stříbrný navigační vousek, kterým rozlišovala ten nejjemnější vánek na palubě lodi. Bez něj se jí teď bude hůř průzkumovalo, ale s pípnutím ho odvážně pustila rovnou do žhavé lávy.
Emily bez rozmýšlení vytáhla z přední kapsy malého zemského batůžku dětské nůžky na papír. Chytila si u ramene svou krásnou zlatavou loknu dlouhých vlasů, cvakla a zlatavý pramen darovala do plamenů kráteru.
A pak se nad jícen kráteru vznesla Jiskřička. Zastavila se přímo nad rozžhavenou lávou, zaklepala tělíčkem a upustila dolů jásavě planoucí světelnou jiskru, která se vlila do horkého proudu a probudila ve výhni obrovské nové teplo.
Nakonec k samotné kovadlině posunul tiché nohy Adam. Podíval se do hořící lávy odrazem chlapeckého obličeje. Přál si mít mámu. Chtěl vědět, jaké to je, nebýt jen tichý a opuštěný.
Přes napjatou čelist mu sklouzla z oka jediná dokonalá, slaná chlapecká slza. Adam ji opatrně zachytil na prst a přidal k ní kometární prach, až se z ní stala malá kulička. Zlatavě perleťovou kuličku slzavého přání po rodině položil rovnou k Nefritu na kovadlinu.
Kovářův obličej ohromně a spokojeně změkl. Popadl svoje meteoritické kladivo. Bum! Skleněná hora se úderem zatřásla a výheň před partou vzplála jasným zeleným plamenem barvy lesa.
Když se kouř rozestoupil, stál před ohluchlým zástupem nádherný předmět. Na kovadlině najednou viděli překrásný tmavý broušený zelený Nefritový kompas se zářivě zelenou drobnou střelkou plnou naděje. Byla složená z hluboké lásky všech členů posádky. Zelená střelka se nejdřív divoce zatočila dokola. Pak ostře rýpla do protisměru a zastavila se. Neukazovala k severu. Zasekla svůj směr do bezedné dálky k té nejtemnější a neprozkoumané fialové části galaktického obzoru bez jediné svítící známé hvězdy. Cesta k Jablku začala.