Vánoční příběh o nalezeném bratrovi
Vánoční pohádka o sourozencích, kteří pod stromečkem najdou to nejkrásnější překvapení – nového bratříčka. Příběh plný lásky a vánočního kouzla.
Byl Štědrý den a celý dům voněl cukrovím a jehličím. Malá Eliška s bratrem Tomáškem už nemohli dočkavostí ani sedět. Pod vánočním stromečkem se třpytily dárky, ale ten největší překvapení se skrýval za dveřmi.
Když maminka s tatínkem otevřeli dveře, stál tam usmívající se chlapeček. „To je váš nový bratříček,” řekla maminka s úsměvem. Vánoce najednou dostaly úplně nový, hlubší význam.
Přepis pohádky
Holčičky a kluci všeho věku. Právě dnes roztáčíme kolotoč příběhů a pohádek ve všech koutech vašich fantazií. Tak neváhejte a nastupte si. Už sedíte? Ležíte? Nezapomeňte si připoutat, popadnout plyšového medvídka a raz, dva, tři. Právě startujeme novou cestu neznáma. Zavřete očka a pojďme spolu udělat první krok do nové pohádky.
Milé děti, dnes vám budu vyprávět vánoční příběh o nalezeném bratrovi. Tak se pohodlně usaďte nebo uložte do postele, dejte hlavu na polštář a zaposlouchejte se do dnešního příběhu.
Příběh, který vám budu vyprávět, se skutečně stal. Nemohu věřit tomu, že už je to tak dávno. Jakoby se to snad všechno odehrálo teprve včera.
Jmenuji se Tadeáš a to, co se stalo před bezmála 50 lety, mi navždy změnilo život. Je důležité, abyste pochopili, že jsem byl velmi šťastné dítě. Jenže já to tak necítil. I přes veškerou lásku mých rodičů jsem stále něco hledal. Něco, co by můj život naplňovalo.
Naše rodina byla velmi zámožná. Není nic, co bych nechtěl a nedostal. Hodiny tenisu, učitel golfu, drahé hračky a jiné zábavy. Na to, že mi bylo teprve 13 let, jsem byl dosti ctižádostivý. Toužil jsem po kvalitním vzdělání a chtěl jsem být alespoň zpola tak vážený, jak můj tatínek.
Bylo to 7. prosince roku 1970, bylo pondělí. Ten den jsem si už navždy vryl do paměti a zůstává tou nejmilejší vzpomínkou. Nemohu však vynechat jednu zásadní věc. Ještě než se stala tato úžasná věc, tak jsem udělal velký malér.
Ukradl jsem figurku Supermana v jednom malém obchůdku, který vlastnil pan Arthur. Ach, jak jsem se styděl. Hlavně před mým tatínkem. Přitom jsem se jen chtěl vychloubat před svými kamarády, kteří nikdy nevěřili, že to dokážu.
Možná vám to bude znít zvláštně, ale později, když jsem nad tím tak přemýšlel, tak mi došlo, že i když jsem udělal chybu, tak ta chyba vnesla do mého života světlo a radost. Jak já děkuji panu Arturovi, že mi tehdy odpustil, a jak jsem rád, že jsem byl potrestán svými rodiči. Jak zvláštně to zní, vím. Ale až vám příběh dopovím, vše pochopíte a snad mi dáte i za pravdu, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Rodiče má krádež natolik rozesmutněla, že mě poslali k panu Nerudovi. Okolí mu ale nikdo neřekl jinak než pan Bručoun. Byl to malý, zavalitý mužíček s dlouhými vousy a jeho pleš vypadala velmi komicky.
Pan Bručoun prodával vánoční stromky. No a já mu měl jít pomáhat, tím splatit svůj dluh u pana Artura. Ta ukradená figurka Supermana se mi totiž rozbila a už nikdy nešla slepit. Já mám dodnes uschované všechny ty polámané kousíčky ve svém kufříku a čas od času si na tuto figurku vzpomenu.
Jaké ponížení a zlost mě tehdy přepadly. Já a pracovat zadarmo? Ještě k tomu u toho hrozného pana Bručouna? Vždyť je to ten největší lakomec široko daleko. Na ostatní je zlý, panovačný a hrubý. Má ale ty nejkrásnější vánoční stromky.
Pan Bručoun si však zákazníky vybírá a ty největší stromky si mohou koupit jen zámožné rodiny. Naše rodina by si mohla koupit všechny stromky. Ano, tak moc jsme byli bohatí. Chápejte mě tedy, že pracovat jako nějaký ubožák nebylo nic pro mne.
Vždyť já umím hrát golf! S tenisovou raketou ovládám perfektní švihy. Jsem nejlepší v matematice i geometrii. Mluvím plynule třemi jazyky. Proč by měl někdo jako já pracovat?
Byl jsem tak naštvaný. I přes veškeré mé protesty se nic nestalo. Plakal jsem, přemlouval jsem, sliboval jsem. Křičel jsem, prosil jsem, omlouval se. Ale nic, mí rodiče byli pevní jako skála.
Pamatuji si tehdy na slova mého tatínka. Řekl mi: „Tadeáši, jsi rozumný chlapec. Víš přece, že tě milujeme. Proto musíš chápat, že trest, který ti ukládáme, nemá sloužit k tvému hněvu. Ale k tomu, abychom ti pomohli pochopit, že každý zlý čin se musí odčinit ve jménu spravedlnosti. Kdyby nám na tobě nezáleželo, tak bychom to nechali být. Ale protože tě tak milujeme, musíme udělat i toto, pro tebe nepochopitelné rozhodnutí.”
Nakonec jsem poslechl a nastoupil jsem jako pomocník panu Bručounovi. Dostal jsem na starost prodej stromků a pan Bručoun mi důrazně vysvětlil, že jeho vánoční stromky si mohou zakoupit pouze bohatí lidé. Pokud se objeví někdo, kdo není bohatý, tak má smůlu a stromeček si u něj nekoupí. Jen kdyby zaplatil zlatem.
Pan Bručoun mi to opakoval každý den, co jsem u něj nastoupil, a vždy se přitom smál. Byl tak ošklivý, pomyslel jsem si.
Pamatuji si úplně přesně, jak to bylo. Bylo sedmého prosince, hustě sněžilo a přišlo tolik lidí, že jsem měl co dělat, abych vše zvládl. Právě jsem se chystal napít teplého čaje, když vtom jsem ho spatřil.
Stál za plotem a koukal na vánoční stromky. Hned jsem poznal, že je to chudý kluk. Mohl být tak stejně starý jako já. Okamžitě jsem si vzpomněl na slova pana Bručouna a hrdinsky jsem přistoupil k plotu. Byl jsem rozhodnutý, že ho vyženu.
„Co tu tak okouníš?” okřikl jsem ho.
„Já neokouním, já si prohlížím vánoční stromky.”
„To vidím. Co pak nemáš nic lepšího na práci?”
„Já?”
„Ano, ty. Poslyš, tady nemáš co dělat. Musíš odejít. Vánoční stromky jsou jen pro ty, co si je zaslouží.”
„Proč si myslíš, že já si vánoční stromek nezasloužím?”
„Protože jsi chudák. Podívej se na svůj uzmolený kabát. A ty boty?”
Už v ten moment, když jsem vyslovil tato ohavná slova, jsem se styděl. Vždyť ten neznámý chlapec jen chtěl prohlédnout stromky. Sklopil jsem zrak a doufal jsem, že mě neslyšel.
„Ano, možná nemám nejdražší boty a ten nejkvalitnější kabát. Ale alespoň nekradu.”
V tu chvíli jsem se tak naštval, že jsem měl chuť toho prostořekého kluka praštit.
„Co ty o tom víš?”
„Znám pana Artura.”
Jakmile jsem slyšel jeho slova, bylo mi opravdu hloupě. Nečekal jsem, že by se o mé krádeži mohl někdo další dozvědět.
„Proč ale chceš vánoční stromek? Co pak vy žádný ještě nemáte?”
„Nemáme. My, děti ze sirotčince, mít stromek nesmíme.”
„Nesmíte?”
„Nesmíme. Paní Straková je velmi přísná a Vánoce nemá v oblibě. Řekl bych, že je přímo nesnáší. Přesto všeho bych si přál mít alespoň jednou pěkný stromeček.”
„Kam bys ho schoval?”
„Do lesa, neboj, nikdo by to nezjistil.”
„Jenže toto jsou drahé stromky. Pan Bručoun mi zakázal prodávat stromky někomu, kdo není z bohaté rodiny.”
„Aha, takže mít nemohu?”
„Obávám se, že ne.”
Podíval jsem se mu do tváře a viděl jsem, že pláče. Bylo mi ho tolik líto.
„Jak se jmenuješ?”
„Jonáš. A ty?”
„Tadeáš.”
„Těší mě.”
„Nápodobně.”
„Jonáši, chceš si stromeček koupit?”
„Ano.”
„A který?”
Jonáš ukázal na ten nejmenší stromek. Překvapilo mě to.
„Proč nechceš největší a nejkrásnější? Proč tento? Proč nejmenší?”
„Tadeáši, copak ty nevidíš, jak je nádherný?”
Podíval jsem se znovu na ten strom. A ano, měl pravdu. Ten stromek byl vskutku překrásný. Nebyl to sice ten největší a nejkošatější stromek, ale měl vánoční kouzlo.
„Jonáši, prodám ti ho. Ale slib, že to na mě neprozradíš.”
Jonáš si zaradoval a kývl souhlasně hlavou.
„Stojí 300 korun.”
Myslel jsem si, že Jonáš bude mít radost. Ale rozesmutněl se ještě víc.
„Já ale tolik peněz nemám.”
V tu chvíli mi bylo Jonáše tolik líto a nevěděl jsem, jak mu pomoci. Hned nato se za námi ozvalo zakašlání.
„Tak hele, žádný vykecávání a alou do práce, ty lenochu líná!”
Pan Bručoun mi dal pohlavek a ukázal směrem na Jonášův stromek.
„Tady pán si chce koupit tento strom?”
Pan Nedobrodil byl stejně lakomý a zlý jako pan Bručoun.
„Ale, ale…” chtěl jsem to zarazit, ale nedokázal jsem říct ani slovo.
„Tak hni sebou, ty lenochu!” přikázal mi pan Bručoun.
Podíval jsem se na Jonáše a tolik jsem se rozesmutnil.
„Jenže, jenže!”
„Tak dej, kluku! Co tu tak blekotáš?” zeptal se mě jedovatě pan Bručoun.
„Pane Bručoune, já už jsem ten stromek prodal.”
Pan Bručoun se začal šklebit.
„Jo, vážně? A komu? Snad ne tomuhle sirotkovi.”
Jeho slova byla tak zlá, že jsem sebral poslední kousek odvahy a zastával se Jonáše.
„Pane, to není žádný sirotek, je to můj kamarád. A pokud chcete vědět, kdo koupil stromek, tak já.”
„Ty? Vždyť nemáš peníze!”
„Ale ano, mám.” Vytáhl jsem z kapes všechny vydělané peníze a položil je na stůl.
„Ty peníze musíš vrátit panu Arthurovi.”
„Jenže já mám ještě našetřeno, takže to mohu vše splatit.”
Pan Bručoun začal přepočítávat mé peníze a pak se zasmál.
„Ha! Vždyť ti chybí deset korun!”
Cože? Srdce mi na ráz tak strašně tlouklo. Jak je to jen možné? No jo, vždyť jsem si kupoval čaj a trdelník.
Podíval jsem se na Jonáše s lítostí a pokrčil jsem rameny. Nešlo nic dělat. Pan Bručoun i pan Nedobrodil se zlomyslně smáli a mně zbyly oči jen pro pláč.
V ten moment se ale stalo něco úžasného. Kolem nás přistoupili naši sousedé a nemohli věřit tomu, co slyší. Všichni se pobouřili nad chováním pana Bručouna a jeho kumpána, a s velkou láskou se předháněli v tom, kdo stromek zaplatí a předá tomu nebohému chlapci.
Sirotkovi Jonášovi.
Můj počin dojal mé rodiče natolik, že Jonáše adoptovali. A já poprvé v životě oslavil Vánoce s bratrem Jonášem. Stal se mým nejlepším přítelem a tolik vytouženým bratrem, kterého jsem nalezl 7. prosince v roku 1970, v jeden pondělní podvečer.
Konec.